Harry Potter a dávní mágové - Nečekaná návštěva

„Alohomora,“ promluvil hrubý sípavý hlas a dveře se rozlétly dokořán.
„Ne. Harryho ne. Vezmi si radši mě,“ prosila žena, která měla v náručí dítě.
Onen muž se jen pohrdavě usmál, natáhl svou kostěnou ruku, ve které držel hůlku, na ženu s dítětem a klidným hlasem řekl: „Avada kedavra.“
Poté místnost zaplnilo zelené světlo, ozval se úder blesku a Harry se ocitl na Ministerstvu kouzel. Viděl jak on, jeho přátelé a členové Fénixova řádu zápasí s velikým množstvím Voldemortových Smrtijedů. Ve velmi vzdáleném rohu zápasil nějaký muž se ženou v černém plášti. Tento muž byl velmi pohublé vyšší postavy s propadlými tvářemi a zamaštěnými vlasy. Harry v něm ihned poznal svého kmotra, Siriuse. Ten před kouzly a kletbami své soupeřky velmi zdařile uskakoval, všemožně se jim vyhýbal. Jednomu kouzlu se však vyhnout nedokázal. Červený paprsek ho zasáhl do hrudníku a Sirius byl odmrštěn do středu místnosti, kde protnul závěs, zakrývající záhadný oblouk, ze kterého se ozývaly žalostné hlasy a nářky.
V Harrym se zvedla obrovská vlna hněvu, vytáhl z kapsy hůlku, namířil ji na onu útočnici a zařval: „Expelliarmus.“
Z hůlky mu však nevyšlehlo nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo odzbrojovací kouzlo. Svým pokusem však přilákal pozornost Siriovi útočnice. Když se na něj podívala, Harry ji ihned poznal. Její obličej a pokřivený úsměv. Byla to Belatrix Lestrangeová.
„Šnad š ho neměl lád?“ napodobila Belatrix dětské šišlání.
Než ovšem stačil Harry zareagovat, buď kouzlem nebo slovně, svíjel se v ohromných bolestech na zemi. Za pár okamžiků bolest ustoupila a konečně mohl spatřit svého soupeře. Uviděl postavu v černém plášti, která se k němu nebezpečně blížila. Jizva na čele ho začala pálit, jako by mu na ní přikládali horká železa. Byl to Lord Voldemort.
„Harry, Harry. Já ti říkal, že přede mnou se neschováš. Tví přátelé a ani Brumbál ti už nepomůžou,“ rýpnul si Voldemort.
Náhle se stalo něco, co by Harryho nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Voldemortova postava se začala zmenšovat a obličej se měnil. Bylo stěží poznat, co se dělo, ale když to skončilo, Harry nevěřil svým očím. Díval se sám na sebe.
„Už chápeš Harry?“ zeptal se Voldemort, teď už spíš přesná Harryho kopie.
Poté na ležícího Harryho namířil hůlkou a celou místnost naplnilo zelené světlo.
„Agar…“ zařval Harry, probíraje se ze snu.
„Já jsem, ale takový blbec. – Neříkej. – Zmlkni. Víš dobře, jak to myslím. - Myslím, že vím. Žere tě to celý rok, tak o tom něco musím vědět. Kdyby ses tenkrát učil nitrobranu a neměl to na háku, tak se teď válíš u Siriuse a si v pohodě.“
Zvedl se z postele, přišel k oknu, které hned otevřel, vypustil Hedviku si protáhnout křidla a sám zíral na noční oblohu. Velmi ho to uklidňovalo. Pozorovat hvězdy, jak si tam svítí a nemají ponětí o tom, co se mu prohání hlavou.
„Proč si mě tady nechal Brumbále? Mohl ses bránit, ale ty ne. Ty si mi musel zachránit zadek, a tak si neměl na obranu čas. Zase kvůli mně umřel někdo, na kom mi záleželo. Kdy to přestane. To kvůli tom musím chcípnout? Možná. Vyřešilo by se tak hodně věcí. Potkal bych se s našima, Siriem i Brumbálem.“ vyléval si srdce do noci.
„Ty vole, a co by se asi stalo, kdyby ses nechal zabít? Co myslíš? - ???? - Nedělej, že mě neslyšíš. Klidně mě ignoruj, ale já ti to řeknu, ať se ti to líbí nebo ne. Zklamal by si je všechny. Rema i celý Řád. Ty si myslíš, že by bez tebe měli šanci? Hm? Kdo by asi pomstil ty, o kterých si teď mluvil? Voldemort by je jednoho po druhým pozabíjel. Na to si nemyslel? - Tohle nemusím poslouchat. - Ale musíš. Někdo ti musí vyhnat takový blbosti z hlavy. Myslíš si snad, že by tam nahoře byli na tebe hrdí? Nenech se vysmát. Zaprodal by si celý svět. - No tak to ani náhodou. Každý jednou umře. - To jo, ale ty se máš postavit Voldemortovi. Nechat se zabít a zbaběle zdrhnout. Ale co Ron a Hermiona? Myslíš si, že by uvítali, že náš hrdina, který má spasit svět klackem, je tuhej? - ??? – Co, došla ti řeč? A co potom Ginny? Ta by se z toho zbláznila. Miluje tě celý život a ty by si ji tady nechal Smrtijedům a Voldymu na pospas. Měli by kliku, kdyby je zabili rychle a kdyby si s holkami před smrtí ještě nepohráli. - Když jim na mě tolik záleží, proč trčím tady? Proč mi neposlali ani jeden blbej dopis? Myslím, že by se všem dost beze mě ulevilo. - Ty si ocas. Jinak se to nedá nazvat. Oni tě mají rádi, blbče, záleží jim na tobě, proto s tebou chodí na všechny ty tvoje pitomý mise. Mají o tebe strach. - Ale tohle je jenom můj boj. Můj úděl. Už zemřelo hodně lidí jenom kvůli tomu, že se semnou znali. A kdyby se něco stalo Ronovi s Herm nebo nedej bože Ginny. Nevím, jak bych to snesl. – Hurá. Panáčkovi se rozsvítilo. Tak si představ, jak by se cítili oni, kdyby si byl mrtvý. - Nebudu tě už dál poslouchat. - Ale budeš muset. - Drž hubu, nebo to co máš. Nemám na ty tvoje kecy dneska náladu. - Jak si panáček přeje, ale budeš se muset smířit s tím, že to tak je. - Sakra už jdi do prdele.“
Ještě chvíli stál u okna a díval se na jasnou letní noční oblohu. Počkal, až se vrátí Hedvika, samozřejmě v zobáku měla mrtvou krysu, nebo něco podobného, zavřel okno a šel pokračovat ve spánku.
V podobném duchu se nesly i ostatní dny. Harry vždy ráno vstal a pln očekávání se vrhal k oknu, jestli mu nepřinesla nějaká sova dopis. Od kohokoliv. Jeho zklamání z toho, že mu nikdo nenapsal jediný dopis bylo stále větší, čím více se přibližovali jeho 17. narozeniny. I hádky se svým mozkem byly na denním pořádku. Připadalo mu, že ho vyčerpávají víc než souboje se Smrtijedy. Neustále musel „dělat otroka“ strýčkovi s tetou. Počínaje snídaní, přes každodenní sekání trávy, až po natírání plotu.
Jednoho dne, jako obvykle, seděl u otevřeného okna a hleděl „do blba“, když k jeho překvapení vlítla do pokoje sova s dopisem. Několikrát obkroužila místnost a pak se posadila Harrymu na rameno. Ten si od ní ihned vzal dopis. Jakmile sova odletěla, začal číst:

Milý Harry,
odpusť nám, že jsme ti nikdo za celé prázdniny nemohl napsat ani čárku, ale okolnosti si to vyžadovaly. O prázdninách naše řady prořídly. Přišli jsme o mnoho skvělých kouzelníků. Mnohdy i celých rodin. Nemusíš mít strach, Hermiona i Weasleyovi jsou v pořádku. Protože čas plyne neúprosnou rychlostí, ty budeš brzo plnoletý a kouzlo, které chrání dům tvého strýčka před Voldemortem a jeho Smrtijedy, se zruší, budeme tě muset odtamtud dostat, co nejdříve. Očekávej nás v dobu, kdy se bude den tvých narozenin měnit v druhý.
S pozdravem Remus Lupin

Harrymu poskočilo srdce radostí. Konečně vypadne z tohohle „domu hrůzy“ a pokud to půjde dobře, tak se sem nikdy nevrátí a nikdy se už s Dursleyovými neuvidí. NIKDY. Svalil se na postel a přemýšlel o tom, co se bude dít, až odejde. Myslel samozřejmě z domu Dursleyových. Kde bude bydlet? Nejraději by bydlel v domě po Siriovi.
„A kde taky jinde, když je to teď vlastně můj dům. A navíc tam je sídlo Řádu, takže tam budu ve stejném bezpečí jako v Bradavicích,“ vypustil Harry jednu ze svých myšlenek do světa…
Za chvíli pod tíhou myšlenek usnul.
Zbylé dny strávil ve velmi dobré náladě. Přestaly ho tížit myšlenky, že mu za celé prázdniny napsal jenom Lupin a to ještě jen o tom, kdy ho odvedou z tohohle domu plného mudlů. Zdálo se mu, že jeho dobré rozpoložení nemůže nic zkazit. Bylo velmi zábavné sledovat, jak se ho Dursleyovi s postupem času začínají bát a chovat k němu jakž takž takovou úctu.
V den svých narozenin se Harry probudil v posteli celý propocený. To mohlo být tak kolem 11 hodin, což u něj byl docela výkon, protože on se většinou budil něco kolem 8 hodiny. Když se pokusil postavit na nohy, s hrůzou zjisti, že mu vypovídají službu a zhroutil se zpátky do postele. Takhle blbě mu ještě nikdy nebylo. Když si šáhl na čelo, zjistil, že musí mít pěkně vysokou horečku.
„Pottere,“ dolehl k Harrymu hlas jeho milovaného strýčka Vernona, „nemyslíš si snad, že prospíš celý den. Seber si svoje fidlátka a padej z mého domu.“
Harry na tom byl však tak špatně, že pokud by došel ke dveřím, tak by si určitě na cestě ze schodů rozbil hubu a sjel by je „po prdeli“. Chtěl zakřičet něco pěkně od plic, ale nemusel, protože strýc už stál ve dveřích.
„Musíte mě tu nechat do půlnoci, potom se ochranné kouzlo zruší. Tak zněla dohoda. A vy jí dodržíte,“ konstatoval stroze.
Strýc Vernon na něj hodil ten nejvýše opovržení hodný výraz, na který se zmohl, protože ho Harryho slova velmi zaskočila. Otočil se tedy na podpatku a odešel z pokoje. Nezapomněl za sebou samozřejmě zamknout dveře. Harry se na to zatvářil nechápajíc, ale dále se tím nezabýval, protože znovu usnul.
Když otevřel oči, uviděl svůj pokoj. Pokud se dalo to, v čem celé prázdniny přebýval, nazvat pokojem. Místnost byla zahalena ve zvláštním světle modrém oparu, závěsy byly zatažené, takže působila temným až strašidelným dojmem. Pohlédl na své ruce. Při tom pohledu ho málem trefilo. Byly průhledné. A nejen ruce. Celý vypadal jako duch.
„Co se to sakra se mnou stalo? Nejsem tuhej. Teda alespoň doufám,“ řekl zděšeně Harry.
Poté jeho zrak zabloudil k posteli, na které leželo jeho tělo. Bylo bílé, ale hruď se pohybovala v pravidelných intervalech. U postele stály dvě postavy. Byly zahaleny ve světle modrých hábitech a vypadaly stejně jako Harry. Také tak průhledné. Mluvily nějakým jazykem, kterému ani za Boha nerozuměl. Pak vytáhly z hábitů hůlky a namířily na tělo, ležící na posteli. Chtěl udělat to samé, ale svou hůlku nikde nenahmatal. Ony postavy pak pronesly nějakou formuli a místnost zaplavilo jasně bílé světlo. Tělo se zvedlo do vzduchu a prohnulo se do oblouku. Když zmizelo světlo, návštěvníci se změnili v nějakou formu magické energie a skrz hůlky, které visely ve vzduch a stále mířily na tělo, do něj vstoupily. Harryho schránka pak pomalu spadla do postele.
Jakmile se probral, cítil se daleko lépe než předtím. Děsil ho akorát fakt, že pyžamo bylo naprosto suché.
„Co to sakra bylo? To nebyl obyčejný sen,“ chtěl pronášet ještě další teorie, ale když zjistil, že je okno otevřené a na stole leží dopis, ihned je pustil z hlavy.
Vstal z postele a silným rázným krokem, kterému se i sám divil, po tom, jak vypadal ráno, došel ke stolu, sednul si na židli a začal číst:

Vážený Harry Jamesi Pottere,
protože jste dnes dosáhl plnoletosti, je Vám umožněno používat kouzla. Tím pádem se na vás nevztahuje Zákon o zákazu používání kouzel nezletilými kouzelníky. Máte ovšem i nadále zákaz přemisťování, protože jste nesložil potřebné zkoušky.
S úctou Rufus Scrimgeour
Ministr kouzel

„Konečně,“ vydechl šťastně. Ale jeho úsměv ztuhnul ve chvíli, když se podíval na budík u postele. Bylo za půl hodiny půlnoc. Začal tedy rychle balit všechny svoje věci, i když po mudlovsku to šlo hrozně pomalu. Musel sbalit všechny brky a knihy, protože se před nějakým časem rozhodl, že si udělá úkoly hned, zrovna pro tenhle případ. I když si nebyl jistý, jestli do 7. ročníku vůbec nastoupí. Ale chtěl být připraven.
Když dokončil balení, bylo asi 5 minut před půlnocí. Sám se divil, že z obýváku jsou neustále slyšet hlasy jeho strýce, tety a bratrance Dudleyho.
„Ty se nemůžou dočkat až vypadnu,“ prohodil s úsměvem na rtu Harry.
Pak se posadil na postel a prohlížel si svůj „žalář “. Hlavou mu prolétávaly vzpomínky na dobu, kdy bydlel ještě v přístěnku pod schody, jak se sem vracel pokaždé, když skončil školní rok v Bradavicích, i o těchto prázdninách se sem musel vrátit. Byl rád, že se ho nikdo na nic neptal. Mnoho dní byl zavřen ve svém pokoji, nevycházel, s nikým nemluvil, skoro vůbec nepřijímal žádné jídlo. Vypadal žalostně. Avšak jednoho dne si řekl, že takhle to dál nejde. Pomalu, ale jistě začal jíst. Ve volném čase, pokud zrovna nesekal trávu nebo nenatíral plot, si zlepšoval kondičku. Běhal. To ho dokázalo dokonale uklidnit. Náhle ho však z přemýšlení vytrhly hodiny, které odbíjely půlnoc, a hned poté někdo zazvonil u vchodových dveří.
„Je to dům Dursleyových?“ zaslechl hlas, když strýc Vernon otevřel dveře.
„Ano,“ vyštěkl na příchozího nevrle, „víte, vy, vůbec, kolik je hodin?“
„Promiňte, pane Dursley, ale týká se to vašeho synovce. Můžeme dál?“ promluvil další hlas, který se pokoušel o co nejzdvořilejší tón.
Po chvíli Harry uslyšel kroky, které směřovaly do obýváku.
„Odkud sakra znám ty hlasy? – T y si nepamatuješ? – Pokud to víš, tak by si mě mohl přestat namáhat si vzpomenou a vyklopit to. – To jsou přeci Smrtijedi, ty vole.“
„Tohle to je moje manželka Petunie a náš syn Dudley,“ představil neochotně strýc Vernon svou rodinu.
„Tak s čím vám můžu takhle pozdě pomoci? A schovejte v mém domě tu věc!“ křikl strýc Vernon.
„My jsme z našeho ministerstva a vyšetřujeme velmi vážný přestupek vašeho chráněnce.“
Kdyby mohl Harry vidět skrz dveře, uviděl by velice pobavený a vysmívající se výraz jeho „milovaného“ strýce.
„Musíme nutně vědět, kde teď je.“
„Že jsem tak smělý. Co ten povaleč provedl?“ zajímal se Vernon.
„Je obviněn z vraždy. A teď. Kde je váš synovec?“
„Je nahoře ve svém pokoji. Doprovodím vás,“ nabídla se Petunie, protože nesnesla, aby se jí tihle divní lidé procházeli sami po baráku.
„To nebude nutné,“ řekl rázně jeden ze Smrtijedů, „Pán zla se vám za službu jistě odmění. Ostatně jako všem mudlům.“
Harry měl neblahé tušení, co bude následovat. Neměl sice své příbuzné rád, ale takhle by nepřál skončit nikomu. Až na Smrtijedy a Voldemorta.
„Impedimenta,“ křikl, dveře vylétly z pantu a rozplácly se o zeď.
„Avada kedavra,“ dolehl k němu hlas Smrtijedů.
Celým domem se rozneslo zelené světlo a pak jen Smrtijedský smích.
„Tak vylezte, Pottere,“ vyzvala ho jedna ze tří postav v černých pláštích a s kápěmi přes obličej.
„Malfoyi?“ řekl udiveně Harry, když si muž, který na něj volal sundal kápi.
PRÁSK. Přerušil je zvuk přemístění. Osoba, která se nově objevila, byla Harrymu velmi blízká a teď vlezla přímo do rány Malfoyovi a ostatním. Lupin.
„Harry, rychle. Budou tu každým okamžik…“
„Rectumsempra,“ přerušil ho muž s blonďatými vlasy.
„Argh…“ zařval Lupin a sesunul se k zemi.
Vypadal, jako by ho někdo rozťal mečem. Bylo na něm vidět, že má dost. Sice samotné kouzlo ho nezabilo, ale pokud by mu nikdo rychle nepomohl, dopadlo by to stejně.
„Impedimenta,“ zaflekoval Malfoy a Lupin zaletěl do přístěnku pod schody.
„Nééé,“ zařval Harry, když byl Lupin zasažen.
„Pottere, je zvláštní, jak ztrácíte všechny, na kom vám záleží. Nejdřív vaši rodiče, pak ten váš kmotr. Ten Black. Potom Brumbál a teď tenhle vlkodlak,“ řekl Malfoy s klasickým povýšeným tónem, který Harry znal až moc dobře od jeho synátora, a hodil opovržlivý pohled někam, kam zapadl Remus, „máte štěstí, že vás Pán zla chce živého.“
„Expalliarmus,“ křikl Harry, ale Malfoy okolo sebe vykouzlil štít a ten kouzlo spolehlivě vykryl.
„Jak si přejete, Pottere. Doufám, že mi Mistr odpustí, když si s vámi trošku pohraju. Crucio.“
Harry se začal svíjet na zemi. Tuhle kletbu znal na vlastní kůži už v mnoha podáních, od mnoha Smrtijedů, ale tahle měla něco do sebe. Nebyla náhoda, že to byl Voldemortův nejlepší Smrtijed. Za pár okamžiků kletba pominula. Harry jen ztěžka rozdýchával to, že on si tu „vesele tancuje“ na koberci a Lupin je na pokraji života a smrti.
„Tak, Pottere. Tohle vás snad odnaučí mě dál provokovat,“ spustil Malfoy opět povýšeně.
„Takovou nulu, jako si ty, budu urážet, kdykoli a kdekoli se mi zachce,“ nepřestával s urážkami Harry.
„Jak si dovolujete, Pottere,“ zařval na něj blonďák, vytočený do nejvyšších otáček, „Crucio.“
Harry, však udělal něco, co Smrtijedům vyrazilo dech. Chvíli stál jako “opařený DICK“ a vypadalo to, jako by se snad odmítal nějak bránit.
„Ty to dokážeš, synku. Musíš si věřit,“ prolétl mu hlavou hlas, který mu byl velmi povědomý, „věř si, to je to nejdůležitější.“
„Parmula,“ řekl tiše Harry, jako by měl strach, aby ho Smrtijedi neslyšeli.
Ve chvíli, kdy se měl začít svíjet na zemi, se před ním vytvořil štít, který kouzlo pohltil. Teď stálí jako „opaření DICKOVÉ“ Malfoy se svými kumpány.
„Crucio,“ zkusil znovu blonďák, který při troše představivosti vypadal jako „fronťák“ skupiny Judas Priest, a snad pro jistotu to flekoval i jeden z jeho společníků.
Kletby však znovu zmizely v Harryho štítu. Ten se musel hlasitě zasmát nad neschopností Smrtijedů, kteří si pro něho přišli.
„Ajajaj, Lucie, nějak ti to nejde, což? Rectumsempra,“ rýpnul si Harry a vyslal kouzlo na zakuklence po Malfoyově levici.
Toho kouzlo zasáhlo tak „nešikovně“, že ho doslova rozpáralo. V Harrym hrklo.
„Já…já…já ho zabil. – Prosím tě, vždyť to byl Smrtijed. Vrah. Nic jiného si nezasloužil. A nechci slyšet, žádný litování nebo protimluvy.“
Malfoy se vzpamatoval jako první, ale stejně vypadal nadmíru šťastně a spokojeně.
„Jaký je to pocit, Pottere, někoho zabít. Vyřknout kouzlo a pak jen pozorovat, jak padá k zemi. Jak z něj odchází život,“ vyptával se pobaveně Malfoy, „musel si tím projít každý, ale ujišťuju vás, že se vám to za čas zalíbí.“
„Nikdy,“ křikl dotčeně Harry a hůlku připravil do soubojové polohy.
„Vy se mnou chcete bojovat. Já jsem Smrtijed a vy ani nejste v 7. ročníku. Nemáte šanci,“ upozornil ho Malfoy a zasmál se.
„To je fakt, já bych ho neporazil. Dal by si mě k večeři. – Ale no tak, nebuď zbabělec. Štěstí přeje odvážným. – To jo, ale, když mě sejme, tak mi bude celá odvaha na nic. – Slyšel si ho, Voldík tě chce živého. Za zkoušku nic nedáš. – OK. Ale jestli zemřu, tak to potom budeš vysvětlovat Ginny ty!“
„Impedimenta,“ vypustil Harry na Malfoye.
„Protego,“ oplatil blonďák a kouzlo se odrazilo.
„Proti jednomu se bude bojovat líp než proti dvěma. – Jestli chceš udělat to, co myslím, tak URÁÁÁÁ.“
Mírně se natočil na Smrtijeda, který sice ještě do souboje nezasáhl, ale svůj názor rychle a markantně změnil, protože si Harry všiml, jak si připravuje hůlku.
„Fylaxis,“ křikl Harry.
Jeho trik vyšel skvěle. Odražené kouzlo poslal na onoho zakuklence v pozadí. Ten nestačil zareagovat a rozmáznul se o stěnu obýváku.
„Crucio,“ vyslal Malfoy, ale kletba se vstřebala do Harryho štítu, který byl ještě v pohotovosti.
„Chtělo by to změnu. Tenhle štít toho už moc nesnese“
„Crucio,“ pronesl teď pro změnu Harry a k vlastnímu překvapení, se Malfoy zhroutil na zem a „začal tancovat tanec svatého Víta“.
„Tak co, Lucie. Jak chutná vlastní medicína?“ nemohl si odpustit Harry.
„Ty malej spratku. Přísahám, že až se mi dostaneš pod ruce, budeš si přát, abych tě zabil,“ vyhrožoval ležící Smrtijed a obligátní vykání odsunul na druhou kolej.
„Nevyhrožuj mi. Mohlo by se ti něco stát,“ upozornil ho Harry.
„Od takovýho jako si ty? Vždyť nejsi ani z čistokrevného rodu. Pokud vím, tak tvoje máma byla špinavá mudlovská šmejdka.“
„Crucio,“ zahřměl Harry a Malfoy se začal opět svíjet na zemi
„Ještě jednou řekni něco podobného a na místě tě zabiju. Varuju tě. Já tě varuju, ty šmejde. Řekni to ještě jednou.“
Po chvíli přestal Malfoye mučit, omráčil ho kouzlem a došel k Lupinovi. Ležel vklíněný do přístěnku. Byl sice v bezvědomí, ale žil. Netušil, kde se v něm vzala ta síla, aby zvednul chlapa, ale teď se tím nehodlal zatěžovat. Vytáhnul ho ze své bývalé ložnice a chtěl se s ním přemístit.
„Vždyť já se nemůžu přemisťovat. Vlastně to ani neumím. – Co kecáš. Vždyť si se před prázdninami dokázal přemístit s napůl mrtvým Brumbálem, tak proč by si to teď nedokázal znovu.“
Začal se soustředit, ale z koncentrace ho vytrhl Smrtijed, který evidentně už rozdýchal svůj neúspěšný letecký den, „Avada kedavra.“
Harry instinktivně upustil Lupina a oplatil stejnou mincí. Měl však grandiózní kliku. Kletbu, která ho měla zabít, pohltil štít, který se však hned zničil a jeho vlastí, zakuklence trefila přímo do hrudníku. Padl hned k zemi a byl na místě tuhej.
„Skvělý zásah chlape. Ten už to nerozchodí. – Ale jak to. Jak může být mrtvý. Vždyť sem ji použil poprvé v životě. – Jak sám vidíš, může nebo dokonce je.Nebylo to vzrušující? – Vzrušující? To si děláš srandu, ne? Co je vzrušujícího na tom, že jsem ho zabil. – Časem si na to zvykneš, každý musel jednou začít. A ty si začal přitom tak hezky. – A propos, Avada kedavra přece nejde odrazit, tak co to bylo? – Teď se tím nezabývej, důležitý je, že ti to zachránilo kůži.“
Notnou chvíli stál na místě a hleděl na Smrtijeda s výrazem čiré hrůzy a strachu. To však byla chyba. Než stačil cokoliv udělat, přemístili se tam další tři Smrtijedi.
„Expelliarmus,“ zaslechl hlas, který znal až moc dobře.
Neměl čas se však bránit, a tak mu hůlka vylétla z ruky.
„Crucio,“ vykřikl onen hlas a Harry pocíti opět onu starou známou bolest, jako by se mu do těla zabodávalo tisíce nožů.
Teď si ta Smrtijedka sundala kápi z hlavy. Harry v ní poznal Belatrix Lestrangeovou. Za několik okamžiků přestala. Už se nadechovala, aby řekla něco, co by všem „urvalo bránici“, ale její zrak spočinul na dvou mrtvých kumpánech a pak na omráčeném Malfoyovi.
„Co si mu udělal?“ vyhrkla na Harryho, který vydýchával předchozí kletbu.
„Já? No chvíli jsem si s nim pohrál, no a pak. Vidíš sama,“ zavtipkoval, ale byla to docela chyba.
Belatrix se sehnula u blonďáka a šáhla mu na krk.
„Díky bohu,“ vydechla, ale pak se začala věnovat opět Harrymu, „Crucio.“
Harry začal zase „trsat“ na koberci. Ihned se k Belatrix přidal ještě další Smrtijed.
„No tak to je bomba. Sem bez hůlky, v baráku se Smrtijedama, vedle mě umírá Lupin a já se tu válím. – Tak něco zkus, ne!? Brumbál uměl čarovat i bez hůlky. – Brumbál jo, ale já ne. – Tak to alespoň zkus. Zoufalá doba, si žádá zoufalé řešení.“
Ukázal tedy rukou na Belatrix a řekl: „Petrifikus totalus.“
Efekt však nebyl žádný. Ne byl. Smrtijedi se začali smát na celý dům.
Hlavou mu proběhla zase věta o zoufalých řešeních, tak zkusil něco jiného: „Accio hůlka.“
K jeho údivu mu vlétla do ruky. Neváhal. Namířil na Belatrix a řekl: „Impedimenta.“
Zasáhlo jí tak hezky, že s sebou vzala i další Smrtijedy a odplachtili na druhý konec obýváku. Harry ihned popadl Lupina a přemístil se. Než to však udělal, zasáhla ho kletba jednoho ze zakuklenců.
Objevili se na Grimmauldově náměstí. Před místem, kde měl stát dům s číslem 12, se Harry sesunul k zemi i s Lupinem v náručí. Teprve teď ucítil účinky kletby, která ho zasáhla. Vyděšením málem omdlel. Pustil Lupina z náručí a podíval se na tři divné šrámy, které jakoby rozsekly jeho tělo na části. Rychle na ně však zapomněl, teda v mezích možností, a vrhl se k Lupinovi, který vypadal, že uhodilo jeho posledních několik sekund. Nevěděl, co dělá. Vypadalo to, jako by mu nějaká síla vedla ruku. Roztřesenou pravačkou se chopil hůlky a namířil ji na svého přítele. Hned z ní vytryskl zlatý paprsek, který vniknul do Lupinových ran. Po pár sekundách světlo zmizelo a rány se zacelily. Harry pomyslel na dům s číslem 12. Ihned se před ním objevil. Vzal Lupina do náručí a vydal se ke dveřím, na které použil triviální zaklínadlo na odemykání dveří. Ty se s lehkým klapnutím otevřely a oba přeživší vpadly do domu. Dveře se za nimi s hlasitým bouchnutím zavřely. Pak následoval takový tupý zvuk, jak se Harry odmáznul na podlaze. Ihned tam přiběhla paní Weasleyová s Nymfadorou Tonskovou.
„Remusi,“ vykřikla Tonsková a vrhla se k bezvládnému tělu.
V půli cesty se zastavila. Harry totiž už nedokázal ani kleček, a tak se sesunul na zem vedle Lupina, který mu vypadl z rukou, a tak Harry odhalil své rány v „plné kráse“. Tonksová s paní Weasleyovou vykřikly tak nahlas, že by to mohlo zbořit celý barák. To už doběhl i pan Weasley a v patře s objevili Ron, Hermiona a Ginny.
„Harry, co se ti proboha stalo,“ skláněla se nad svým skoro synem paní Weasleyová
Ten ji chytil takovou rychlostí za ruku, že se vylekala a řekl: „Je tu Ginny? Chtěl bych ji vidět.“
Paní Weasleyová se na něj chvíli nevěřícně dívala, ale když se mu v očích objevil zoufalý výraz, došla pro svoji dceru. Její manžel došel k Harrymu a chytil ho za levici. Nic však neudělal. Tonksová mezitím klečela u Lupina.
„Co se stalo Harrymu?“ zaslechl hlas své obdivovatelky.
Když scházela paní Weasleyová a Ginny v závěsu s Ronem a Hermionou, naskytl se jim strašný pohled. Lupin ležící na zemi bez známek života a kousek vedle Harry, majíc pod sebou pořádnou kaluž krve, která se rychle a nebezpečně zvětšovala. Paní Weasleyová musela svou dceru podpírat, aby sebou nepraštila na schodech. Ron musel pro změnu podepřít Hermionu, přičemž sám nevypadal o moc lépe. Když dorazili k Harrymu, Ginny se k němu hned vrhla. Ten ji chytnul svou zkrvavenou dlaní její hedvábný obličej.
„Harry, kdo ti to udělal?“
Její otázku vůbec nevnímal, protože jí chtěl vyklopit všechno, co měl na srdci: „Ginny, chtěl bych ti říct, že i přes to, co sem ti řekl tě…tě...“
„Harry? Harry,“ zavřískla Ginny, když pocítila, že jeho ruka ji sklouzává z obličeje a zanechává za sebou na její bílé noční košili znatelné krvavé stopy: „To mi nedělej. Tohle ne. Já tě miluju, slyšíš miluju, tak přestaň hrát, že tu umíráš a řekni něco.“
Harry už přestával vnímat. Neslyšel, co říká Ginny. Neslyšel její vzlyky a usedavý pláč. Uviděl ještě, jak se Lupin zvedl ze země, chvíli se rozhlížel a pak se k němu vrhnul. Nastalo hrobové ticho, které rušil jenom Ginnin pláč a úder jeho ruky o podlahu. Zavřel oči. Ginny mu přiložila prsty ke krku. Poté celá zbledla.
„Nemůžeš být mrtvý, Harry. Ty si naše naděje. A navíc…,“ její další slova se utopila v záplavě vzlyků.
Přitiskla se na jeho tělo a plakala. Nebyla však sama. Stejně na tom byla i Tonksová, paní Weasleyová a Hermiona, která si klekla k Harrymu a utěšovala Ginny. Ostatní se sice drželi, ale bylo na nich vidět, že do toho dávají všechno. Když se Lupin s panem Weasleym, kteří se po několika minutách vzpamatovali první, pokoušeli Ginny odtrhnout, nenechala se. Po chvíli to ale vzdala. Lupin vzal Harryho hlavu do rukou a málem ho trefilo. To, co uviděl mu úplně vyrazilo dech. Nebylo to sice moc nápadné, ale všiml si, že se Harrymu trochu pohnula víčka. Nejdřív si myslel, že se mu to jenom zdálo, ale když to uviděl podruhé a potřetí, vykřikl na paní Weasleyovou: „Molly rychle mi přines Povzbuzovací lektvar.“